Děkujeme za pozvání. Díky němu se někteří z nás stali součástí každoroční politické pouti do Davosu, kterou – musím přiznat – ne všichni podporujeme. Ne všichni jsme spokojeni s radikální proměnou davoského fóra v Mekku progresivismu v posledních letech.

Dnes večer se zde bude diskutovat o mnoha naléhavých otázkách, ale náš přítel mě požádal, abych řekl pár slov k velmi riskantnímu tématu rusko–ukrajinské války z pohledu bývalého středoevropského politika. Politika, který si nehraje na odborníka na Ukrajinu, ale – doufejme – může tvrdit, že má určité odborné znalosti o – v případě Ukrajiny – neúspěšném a nedokončeném přechodu od komunismu k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. Zcela záměrně jsem použil slova “neúspěšný a nedokončený přechod”, považuji je pro tuto debatu za vhodná a relevantní.

Ve srovnání s jinými bývalými komunistickými zeměmi se Ukrajina před válkou nedala označit za demokracii západního typu, zemi s plnohodnotným tržním hospodářstvím ani za konsolidovanou zemi, pokud jde o její území a složení obyvatel. Předstírat, že tomu tak nebylo, a diskutovat o současné válce na ukrajinském území, jako by se odehrávala ve vakuu, není ani užitečné, ani produktivní.

1. Celé válce na Ukrajině se dalo a mělo předejít. Musíme si přiznat, že my – zbytek světa – jsme selhali. Je stále zřejmější, že po této tragické historické události budou jen poražení. Nebudou žádní vítězové. Válka změnila svět a osud nás všech.

2. Geopolitická debata o ní, zejména v Evropě a v USA (a také u nás, v České republice), je povrchnější, než by si zasloužila. Vyhýbá se důležitým a relevantním poznatkům o Ukrajině, celém regionu a celkovém geopolitickém kontextu. Zejména faktu konce monopolárního světa posledních desetiletí.

3. Neměli bychom zapomínat na historický kontext. Tato válka začala 4. dubna 2008. Toho dne bylo na summitu NATO v Bukurešti rozhodnuto o přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Byl jsem té události přítomen, seděl jsem tam a už tam jsem věděl, že to, co se stalo, byla tragická chyba. Snažil jsem se tam proti tomu argumentovat. Toto rozhodnutí prosadily USA a Velká Británie (George Bush a Gordon Brown) proti postojům většiny zúčastněných členských zemí a v rozporu s postoji Německa a Francie. Musím přiznat, že jsem se tam cítil velmi sklíčeně. Mnozí z přítomných prezidentů a premiérů během velmi dlouhého večera nezodpovědně mlčeli. Je také známo, že americký velvyslanec v Moskvě W. Burns tehdy varoval vládu USA, že to pro Rusko znamená překročení všech takzvaných “červených linií”[*].

7. Podíváme–li se na vojenskou situaci, zjistíme, že 1 200 kilometrů dlouhá fronta, pomineme–li drobné posuny, je nyní víceméně zamrzlá. Konec války je v nedohlednu. Je to “ve hvězdách”, jak říkáme.

Jsem přesvědčen, že bychom o této otázce měli diskutovat, a to bez apriorních předsudků. Měli bychom se také vyvarovat přijímání nové populární ideologie, které se někdy říká “oboustrannost”. Ta nikam nevede.